×
„Smrt patří k životu.“ Slyšeli jste to už někdy?
Pokud je to tak, proč se s ní tak těžko vyrovnáváme? Celý život se snažíme, rozvíjíme své schopnosti a dovednosti, sbíráme moudrost, navazujeme cenné vztahy – a najednou je všechno pryč? To je těžké unést. Je možné, že my lidé nejsme stvořeni pro smrt? Co když je naše touha po životě vnitřním kompasem, který nám dal Bůh, abychom se vydali na cestu za ním?
Ptáme se: Co je člověk? Odkud pocházíme a co nás definuje? V Bibli najdeme o lidských bytostech a jejich vzniku toto ohromující prohlášení: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ (1. Mojžíšova 1,27).
Když Bůh stvořil člověka, vložil do něj část ze svých vlastností: individualitu, duchovnost, schopnost být šťastný, kreativitu, svobodu myšlení a jednání.
Lidská existence už od počátku směřovala k věčnosti. Přesto člověk nezůstal na Bohu, od kterého vše dostal, nezávislý. Měl s ním zůstat ve spojení – navždy.
Ale někdo využil svobodnou vůli k tomu, aby se proti Bohu postavil: velký „protivník“, původně „nositel světla“ (Lucifer), nyní však „žalobce“, ztělesnění samotného zla. Kvůli němu se člověk zapletl se zlem. To vedlo ke vzpouře a k tomu, co Bible nazývá „hříchem“. Člověk se najednou považoval za odděleného od Boha, nezávislého, svobodného dělat si, co chce. Tak se dostalo na svět všechno to, co je zlé – chamtivost, lež, nenávist, vraždy a zabíjení, válka, nevěra...
Podoba Boha v člověku byla hříchem zničena. Člověk se stal pomíjivým a smrtelným, protože se oddělil od zdroje své životní síly. V oddělení se od Boha neexistuje nesmrtelnost.
Smrtelnost člověka znamená, že přestane existovat: smrtí ztrácí vědomí. Rozkládá se a rozpadá. Už neexistuje (Kazatel 9,5.6; Jób 14,1.2). Je to ponuré a beznadějné.
Změnit to vyžaduje více než běžnou energii; je zapotřebí božské tvůrčí síly, vzkříšení, tedy nového stvoření.
K tomu se přidává další problém: náš život charakterizuje nejen smrtelnost, ale také vrozený sklon ke zlu. To znamená morální slabost a hluboce zakořeněný odpor k dobru. Jakkoli by člověk chtěl být sám od sebe dobrý, prostě není.
Mnozí, kteří si tento stav uvědomují a cítí vnitřní touhu uniknout pomíjivosti, začínají hledat. Bůh sám jim ukazuje cestu – Ježíše Krista. Kdo se setká s Ježíšem, zažije něco, co lze přirovnat k zázračnému uzdravení. Skrze něj se v nás obnovuje Boží podoba. Skrze něj můžeme být osvobozeni od našich hříchů.
Protože nás Ježíš smířil s Bohem, máme otevřenou cestu do nebe. Získáme zpět nesmrtelnost! Bůh nás předurčil k věčnému životu. Hledá člověka a volá ho k sobě. Kdo to zažije a spojí se s Bohem, objeví nový smysl života. Pokud jste skrze Ježíše Krista nalezli cestu zpět k Bohu, jste sice v tomto životě stále smrtelní, ale máte klíč k věčnému životu. Ten je vám dán už dnes a můžete ho přijmout vírou. Až se Ježíš vrátí, aby přivedl domů všechny, kteří ho milují, vzkřísí i vás a vezme vás s sebou.
Tehdy se naplní všechny Boží sliby a my budeme tím, čím jsme vždy měli být: lidmi, které Bůh stvořil podle svého obrazu, šťastní a svobodní.
Biblické texty k dalšímu studiu:
1. Mojžíšova 1,26–28; 2,7.15; 3; Žalmy 8,5–9; 51,7.12; 58,4; Jeremjáš 17,9; Jan 14,1–3; Skutky apoštolů 17,24–28; Římanům 5,12–17; 2. Korintským 5,19.20; Efezským 2,3; 1. Tesalonickým 5,23; 1. Janova 3,4; 4,7.8.11.20
