Lidské tělo se skládá přibližně z 1,8 m² kůže, 600 svalů, asi 206 kostí, více než 100 kloubů, 14 000 km žil, tepen a kapilár a 86 miliard nervových buněk.

Každou minutu srdce přečerpá 4 až 6 litrů krve. Člověk má přibližně 25 bilionů červených krvinek o průměru 0,007 mm. Naše tělo řídí mozek o hmotnosti asi 1,35 kg, ukrytý v lebce. Tělo je vysoce komplexní, uzavřený systém, který může fungovat jen tehdy, když je vše v dokonalé harmonii a vzájemné spolupráci.

Někdy o tom přemýšlím a nemůžu se přestat divit. Nechce se mi věřit, že by to všechno byla jen hříčka přírody nebo pouhá náhoda.

Ale teď chci mluvit o něčem jiném. O jiném těle, jiném organismu. O Boží církvi.

Slyšel jsem píseň jedné křesťanské hudební skupiny, která představovala církev jako tělo. Její slova zněla nějak takto: „Pokud jsme tělem, proč naše ruce na nikoho nedosáhnou? Proč naše ruce neuzdravují? Proč naše slova neučí? Pokud jsme tělem, proč naše nohy nechodí? Proč svou láskou k lidem neukazujeme, že existuje cesta?“ Odpověď je jednoduchá. Církev popsaná v písni zjevně nemá žádnou soudržnost. Netvoří jednotu.

Jak ale takové jednoty dosáhnout? Bible zdůrazňuje myšlenku, že všichni lidé mají stejnou hodnotu. Říká, že když jsme všichni byli pokřtěni v jedno tělo, nezáleží na tom, odkud pocházíme, zda jsme chudí nebo bohatí, vzdělaní nebo nevzdělaní, muži nebo ženy (Galatským 3,28; 1. Korintským 12,13). Před Bohem jsme si všichni rovni. Proč by to mělo být jinak? Vždyť všichni jsme hříšníci a postrádáme „slávu“, kterou jsme měli mít u Boha (Římanům 3,23). Všichni jsme na stejné lodi bez první třídy. Každý z nás potřebuje Boží spasení.

Zatím vše v pořádku. S tím pravděpodobně souhlasíte. Ale teď mi dovolte otázku – co osoba X, která vás štve a kterou – z jakéhokoli důvodu – nemáte rádi? Vyhýbáte se jí a možná jí dokonce vnitřně pohrdáte. Jakkoli je to smutné, my lidé máme tuto tendenci. Někdy se za to stydím. Například když jdu městem a vidím lidi, nad kterými se vnitřně povyšuji. Jak to mohu dělat? Je to špatné. Musím si pak znovu a znovu připomínat, že Ježíš miluje tyto lidi stejně jako mě a že naše hodnota je u něho stejná. Pomáhá mi to podívat se na ně jinýma očima.

Žel, tento způsob myšlení se může vyskytovat i mezi křesťany a ohrožovat tak jednotu. V církvi jsme proto, že nás Ježíš svedl dohromady. Povolal nás, abychom řekli druhým lidem, že za ně zemřel. Naše jednota pramení z našeho trojjediného Boha, který nás přijal za své děti. Těžko by se dal najít silnější znak jednoty: patříme jemu a jsme jedna rodina. Sám Bůh nás skrze svého Ducha sjednotil do společenství s ním i mezi sebou navzájem.

Jak tedy můžeme řešit problém nejednoty v církvi? Odpověď je relativně jednoduchá – máme přece společný cíl. Když se budeme soustředit na své poslání, odvrátíme pozornost od sebe směrem k Ježíši. Cíl nás sjednotí.

Možná máte někdy pocit, že církev vypadá jako v té písni, kde tělo není jednotné a nic nedokáže. Ale nesmíme zapomínat na jednu věc. Hlavou, která řídí práci kloubů, svalů a kostí, je sám Ježíš. Pokud necháme Ježíše jednat, pak se dotkne našich srdcí a my se staneme pro své okolí příkladem. Proto vás chci povzbudit. Buďme těmi prvními, kteří přestanou dělat rozdíly mezi lidmi. Pomozme Ježíši podporovat jednotu a pracujme společně na našem cíli – přivádět lidi k němu.

---

Biblické texty k dalšímu studiu:
Žalmy 133,1; Matouš 28,19.20; Jan 17,20–23; Skutky apoštolů 4,23; Římanům 2,11; 12,4.5; 1. Korintským 12,12–14; 2. Korintským 5,16.17; Galatským 3,27–29; Efezským 2,13–16; 4,3–6.11–16; Koloským 3,10–15