×
„A žili šťastně až do smrti.“ Tato závěrečná věta mnohých pohádek vyjadřuje hlubokou lidskou touhu po trvalé lásce a sounáležitosti.
Je hluboce zakořeněná v naší kulturní paměti díky nesčetným příběhům o hrdinských princích a statečných princeznách, kteří navzdory všem překážkám najdou jeden druhého a žijí šťastně až do smrti. Primární lidská potřeba milovat a být milován se jako červená nit vine příběhy téměř každé doby a kultury. Ale jakkoli jsou tyto příběhy dojemné, často vykreslují obraz lásky, který se nepodobá realitě.
Tolik manželství selže! To, co začalo plné naděje, končí až příliš často bolestivým rozvodem. Bezpochyby k tomu přispívá naše západní kultura individualismu a sebestřednosti. Média oslavují povrchní vztahy a nezodpovědné chování, zatímco muži a ženy do vztahů vstupují s očekáváními a představami, které ponechávají jen málo prostoru pro realitu toho druhého. Následuje frustrace a zklamání, které mnohdy vedou k nešťastnému konci. Zpětně je pak manželství vnímáno jako omezení. Není výjimkou, že mladé páry slýchají od lidí, kteří se v manželství zklamali, věty jako: „Ty se vdáváš/ženíš? To je mi tě líto!“
Ale nejen vztahy, i hodnota rodiny se před našima očima rozpadá. Děti vyrůstají v době, kdy se jim „svoboda“ předává jako nejvyšší hodnota – bez usměrňující ruky těch, kteří je milují nejvíce. Rodiče a děti často nemají zdravý vztah nebo si s sebou nesou nevyřešené konflikty předchozích generací. Kolik z nás zažilo utrpení, bolest a smutek právě tam, kde jsme od začátku nejvíce potřebovali jistotu, lásku a bezpečný domov? Nevyhnutelně se tak vynořuje otázka: Může to, po čem tak hluboce toužíme, vůbec existovat? Bůh odpovídá jasně: Ano! Od prvních stránek Bible dostáváme vizi manželství a rodiny jako základního pilíře společnosti. „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (1. Mojžíšova 2,24). To byl Boží plán pro manželství: hluboká, nerozlučitelná jednota, která daleko přesahuje fyzické spojení a je zakořeněna v duchovním a citovém poutu dvou lidí.
Manželství není jen společenská smlouva, ale svatá smlouva uzavřená před Bohem. Můžeme ji plně pochopit jen tehdy, když porozumíme jejímu původu, Boží lásce k nám lidem. Tato láska se zjevuje v Ježíši Kristu: „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval...“ (Efezským 5,25). Páni! To je vysoký požadavek! Ale právě tento vzor nesobecké lásky je tím, co dělá manželství úspěšným a drží rodiny pohromadě. Boží láska je trpělivá, laskavá, nezávidí a nevychloubá se. Není sobecká, není vznětlivá a nepočítá křivdy (srov. 1. Korintským 13,7).
To ovšem neznamená, že je snadné tento příklad následovat. Naše sobecká povaha nás táhne opačným směrem. Bolestivé důsledky toho známe až příliš dobře. Právě v tomto bodě nám však Bůh nabízí pomoc. Vztah s ním znamená nechat se proměňovat tam, kde narážíme na hranice své hříšné povahy. Povolává nás, abychom byli věrnými partnery, upřímnými přáteli a spolehlivými spolupracovníky. Milujícími rodiči, kteří vychovávají své děti v Boží moudrosti. Lidmi, kteří jsou připraveni sloužit druhým.
Od té doby, co jsem se před několika lety vdala, si stále více uvědomuji, že zdravá a funkční rodina je neocenitelným darem. Bůh ji stvořil nejen jako zdroj lásky, síly, pokoje a naděje pro mě a mé okolí, ale také jako připomínku skutečného zdroje života. Model manželství a rodiny, který Bůh představuje, se dnes stále více zpochybňuje a napadá. Právě proto stojíme před důležitým rozhodnutím: Budeme se dívat na manželství a rodinu s povrchností a pomíjivostí kultury tak vzdálené od Boha? Nebo se chceme vědomě obrátit k Bohu a nechat se jím proměňovat, navzdory své vlastní nedostatečnosti? Opakovaně zažívám, že se díky tomuto obrácení v mém životě rodí kousek skutečné lásky, upřímného respektu a nesobecké oddanosti. A tento princip platí i mimo rámec rodiny. Uvědomila jsem si, že bez ohledu na to, kde se nacházím a co se mi dosud nepovedlo, štěstí začíná mým rozhodnutím hledat Boží blízkost, nechat se jím obnovit a učit se od něj, jak jednat skutečně láskyplně. Jen tak můžeme zažít to, po čem my lidé tak toužíme.
Biblické texty k dalšímu studiu:
1. Mojžíšova 2,18–25; 2. Mojžíšova 20,12.14.17; 5. Mojžíšova 6,5–9; Přísloví 22,6; Malachiáš 2,13–16; 3,23–24; Matouš 19,3–12; Marek 10,2–16; Jan 2,1–11; 1. Korintským 7,7.10.11; 2. Korintským 6,14; Efezským 5,21–33; 6,1–4
