×
Každý rok přitáhnou nespočet lidí místa, která pro ně mají zvláštní duchovní nebo emocionální význam.
Někteří cestují do Jeruzaléma, aby se pomodlili u Zdi nářků, jiní navštíví Petrův chrám v Římě nebo putují po Jakubově cestě. Další hledají ticho a prostor k rozjímání v odlehlém klášteře nebo uprostřed přírody, která jim připomíná Boží velikost. Na takových místech pociťují Boží blízkost a doufají, že obdrží zvláštní požehnání, které si budou moci odnést do svého každodenního života.
Svatá místa však mají jednu nevýhodu: ne každý se tam může dostat. Některá jsou příliš vzdálená, příliš drahá nebo prostě příliš exkluzivní.
Jako křesťané už nemáme chrám, který bychom museli navštěvovat. Jsme si také vědomi toho, že Bůh nebydlí v budově postavené lidmi (Skutky apoštolů 17,24). Máme ale „chrám v čase“ (A. Heschel), jeden den odpočinku v týdnu – sobotu.
Fyzická místa nejsou nikdy přístupná všem, ale času máme – alespoň teoreticky – všichni stejně. Kdo se vědomě rozhodne, může nechat shon každodenního života za sebou a „vstoupit“ do klidu sedmého dne jako do domu. Zde je pokoj. To je to, co Bůh pro nás chce.
Sobota je dar, který jsme zdědili z ráje. Bůh sám sedmého dne odpočíval od své práce. První den, který lidé vědomě prožili poté, co byli stvořeni, byla sobota. Než vůbec mohli začít pracovat, odpočívali a trávili čas s Bohem.
Nemá snad každý v našem uspěchaném světě potřebu prostě si jednou za čas odpočinout? Bůh pro to vytvořil každotýdenní příležitost, a dokonce ji zakotvil do Desatera přikázání. Pro nás.
Je tedy absurdní, že se pro mnoho lidí sobota stala symbolem zákonictví a přísných náboženských pravidel. Měla by být požehnáním, ne břemenem. Ale tento problém existoval už v době Ježíše. Talmud, významný židovský náboženský text, uvádí 39 činností, které jsou v sobotu zakázány. Dodržování soboty podle všech těchto předpisů bylo samo o sobě vědou, připomínalo minové pole, protože bylo zakázáno tolik věcí.
Někteří si tehdy říkali: „Kdybychom jen dodržovali sobotu podle předpisů, přišel by Mesiáš (Vykupitel)!“
Není to pro nás lidi typické? Když udělám dost, Bůh ke mně bude milostivý. Když dodržím všechna pravidla, pomůže mi... I dnes je snadné se v pravidlech soboty ztratit. Můžu dělat to či ono, nebo ne?
Ve skutečnosti jde o něco úplně jiného: o prostor pro vztahy. Bůh nechce, abychom pracovali 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, a přitom ztratili ze zřetele to, na čem v životě opravdu záleží. Můj vztah s Bohem tento zvláštní čas potřebuje. Čas, kdy se nevěnuji své práci ani světským záležitostem. Čas, kdy společně s ostatními Boha uctívám, mluvíme spolu o něm, čteme Bibli nebo se modlíme. Čas na návštěvy podobně smýšlejících lidí. A také čas pro potřebné a trpící.
Biblický příkaz nepracovat a neobchodovat (2. Mojžíšova 20,8–11; Nehemjáš 13,19; Izajáš 53,13.14) vytváří tento prostor. Ale pokud se jen vyhýbám určitým činnostem, ještě zdaleka nedodržuji sobotu. Mám rámec, ale ještě ne obraz.
Jinými slovy: vzdát se práce je jedna věc. Ale jen ten, kdo zná a miluje Boha, může skutečně slavit sobotu. On naplňuje tento den svou přítomností a tvoří z něj svatyni, do které se mohu každý týden vracet. Jaké to je požehnání!
Biblické texty k dalšímu studiu:
1. Mojžíšova 2,1–3; 2. Mojžíšova 20,8–11; 31,13; 5. Mojžíšova 5,12–15; Izajáš 56,2–7; 58,13.14; Ezechiel 20,12.20; Matouš 12,1–12; Lukáš 4,16; Židům 4,1–11
