Křesťané věří, že Ježíš Kristus je jejich Pán a Spasitel – a stojí si za tím.

Když byl Ježíš na této zemi, měl své následovníky. Ale teprve po jeho zatčení a ukřižování se ukázalo, kdo k němu skutečně patří. V Janově evangeliu se dozvídáme, že se Ježíšovi následovníci schovávali (srov. Jan 20,19). Proč? Měli strach. Ale neutekli – kam také? Zůstali spolu.

Už tehdy, po Kristově smrti, se začala formovat první církev. Učedníky spojil smutek nad smrtí jejich Pána. A také strach. Skrývali se v takzvané horní místnosti. Ale naštěstí tam nezůstali. Ježíš se jim krátce po svém vzkříšení zjevil, aby je povzbudil k plnění jejich poslání.

Povoláním těchto učedníků položil Ježíš základ hnutí, díky kterému mohl celý tehdejší svět slyšet dobrou zprávu – evangelium. Byla to zpráva o vzkříšeném Ježíši, který porazil smrt, aby zachránil člověka pro věčný život. Bible vypráví, že tito lidé – zpočátku tak vystrašení – vyšli ven a začali o Ježíši všude vyprávět. Mnoho lidí díky tomu v Ježíše uvěřilo a přidali se k nim. Zůstávali spolu, jedli spolu a modlili se.

Jací to tehdy byli lidé? Byli to ti vážení a obzvláště „dobří“? Ne... Ani dnes křesťané vždy nedělají ten nejlepší dojem. Tím však Ježíšovo poselství neztrácí na pravdivosti. Ve skutečnosti je to právě naopak.

Ježíš zemřel i za ty, kteří do škatulky „dobrých lidí“ vůbec nezapadají. Sám řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“ (Matouš 9,12). Křesťané tedy nejsou automaticky ti nejlepší lidé. Skutečný křesťan chce žít jako Ježíš, ale nemyslí si, že by sám byl lepší než ostatní.

Jako křesťané jsme Boží děti – jsme Bohem adoptovaní. Bible říká, že „vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši“ (Galatským 3,26).

Díky VÍŘE v Ježíše Krista patříme do jeho rodiny. To je církev – rodina. Dokonce můžeme nést Kristovo jméno. Ježíš samozřejmě chce, abychom se mu stále více podobali. Apoštol Pavel to vyjadřuje v dopise Filipským takto: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši“ (Filipským 2,5).

Ježíš také řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13,35). To by mělo být poznávacím znakem křesťanského společenství.

Lidé, kteří považují Krista za svého Pána a věří v něj, mají společný základ a společné poslání. V praxi to znamená, že tráví čas společně. Ať už v modlitbě, při jídle, zpěvu nebo při bohoslužbě – jsou spojeni vírou v Ježíše. Právě za takové lidi on zemřel – za ty, kteří nejsou ani zdaleka dokonalí, ale o to více potřebují jeho pomoc. Chce změnit naše životy, a nakonec nám dát život věčný.

---

Biblické texty k dalšímu studiu:
2. Mojžíšova 19,3–7; Matouš 28,19.20; Skutky apoštolů 2,38–42; 1. Korintským 1,2; 12,13; Efezským 1,22.23; 2,19–22; 3,8–10; Koloským 1,17.18; 1. Petrova 2,9