×
Ke konci našich školních let zasáhla moji dobrou kamarádku těžká rána – její maminka zemřela na rakovinu.
Od té doby se utěšuje myšlenkou, že se na ni maminka dívá z nebe a že je tak vlastně neustále s ní. Stejně jako ona věří i mnoho dalších lidí, že duše člověka po smrti žije dál, že na nás mrtví shlížejí z nebe nebo že jsou jako andělé mezi námi. Jakkoli se tato představa může zdát útěšná, nevychází z Bible.
Když Bůh stvořil Adama a Evu, vdechl jim dech života (1. Mojžíšova 2,7), dal jim život. Nesmrtelnost není vrozená, je to dar. Adam a Eva ji měli. Ale pak tento dar ztratili.
Naše nesmrtelnost je vázána na jednu podmínku. Člověk může být nesmrtelný, pouze pokud je spojený s Bohem, zdrojem života. Pokud není mobilní telefon připojen k elektrické síti, jeho baterie se nakonec vybije. Jeho životnost je omezená. Jen když je připojený, žije téměř „věčně“. Když se lidé rozhodli věřit více hadovi než Bohu, odpojili se od zdroje věčného života.
Od té doby člověk není nesmrtelný, ale pomíjivý. Zestárneme a onemocníme, naše síly slábnou, a nakonec musíme čelit smrti.
Co se ale stane, když člověk zemře? Žije dál v jiné podobě? Možná jako nesmrtelná duše? Ne. Bible popisuje smrt jako spánek, jako stav bez vědomí. Říká: „...mrtví nevědí zhola nic...“ (Kazatel 9,5.6).
Pro mě osobně je to útěcha. Mrtví už nemusí trpět. Už nemusí sledovat zlo tohoto světa, ale mohou v klidu odpočívat. Především mě ale utěšuje to, že věřím ve vzkříšení. Bůh připravil plán, jak můžeme znovu získat nesmrtelnost. Překonal rozdělení a přivádí nás zpět do rajské jednoty. Až se Ježíš vrátí, všichni ti, kteří ho přijali jako Spasitele, získají věčný život. Ti, kteří před jeho návratem zemřeli, vstanou ze svých hrobů a spolu s těmi, kteří budou v době jeho návratu naživu, vstoupí s Ježíšem do nebe (1. Tesalonickým 4,15-17).
To zní docela jasně. Ale určitě jste už slyšeli, že někteří lidé dokážou komunikovat s mrtvými.
Jak je to možné, když Bible říká, že po smrti nemáme vědomí? Odpověď je prostá: satan a jeho andělé – démoni – na sebe berou podobu i způsob řeči zemřelých, a tak klamou ty, kteří touží po kontaktu se svými blízkými. Protože satanovým jediným cílem je odvrátit lidi od Boha a zničit tak jejich životy, Bible před takovými praktikami důrazně varuje.
Dalším tématem, které se v souvislosti se smrtí často objevuje, je peklo. Ale – peklo, jak ho zná lidová víra, v Bibli neexistuje!
Vzkříšení věřících mrtvých nastane při druhém příchodu Ježíše. Ti, kteří během svého života Ježíše jako svého osobního Spasitele nepřijali, budou také vzkříšeni, ale později. Tehdy celé lidstvo pochopí, že Bůh jednal spravedlivě. Ti, kteří se rozhodli Ježíše odmítnout, zemřou „druhou smrtí“, ze které už nebude žádné vzkříšení.
Tento konečný soud je v Bibli označován jako peklo a přirovnán k věčně hořícímu ohnivému jezeru. To ale neznamená věčné mučení, ale věčnou, neodvolatelnou neexistenci (Zjevení 20). To je samozřejmě také smutné, ale zároveň to ukazuje, že Bůh respektuje svobodné rozhodnutí svých stvoření. A ne, nenechá je věčně trpět.
Zpátky na začátek. Bereme lidem něco, když jim řekneme, že je jejich blízcí nesledují z nebe? Před několika lety zemřela moje babička, ke které jsem měla velmi blízko. Nebylo by pro mě žádnou útěchou, kdyby mohla dál vidět všechnu tu bolest a neštěstí na zemi. Opravdu by mohla při sledování všech těch válek a katastrof spokojeně sedět na svém obláčku?
Mnohem větší útěchou je přece vyhlídka, že své blízké znovu uvidíme, až se Ježíš vrátí, a pak s nimi budeme trávit věčnost bez smutku, utrpení, bolesti a strachu!
Biblické texty k dalšímu studiu:
Jób 19,25–27; Žalmy 146,3.4; Kazatel 9,5.6.10; Daniel 12,2.13; Izajáš 25,8; Jan 5,28.29; 11,11–14; Římanům 6,23; 1. Korintským 15,51–54; Koloským 3,4; 1. Tesalonickým 4,13–17; 1. Timoteovi 6,15; Zjevení 20,1–10
