×
V roce 1494 začal Leonardo da Vinci malovat obraz.
Dnes patří k nejslavnějším uměleckým dílům na světě. Giorgio Vasari o něm vypráví následující příhodu: Představený kláštera, kde umělec pracoval, naléhal na da Vinciho, aby obraz dokončil. Připadalo mu divné vidět malíře, jak půl dne jen přemýšlí. Nedokázal pochopit, proč da Vinci zůstává zdánlivě nečinný a své dílo nedokončuje. Da Vinci mu vysvětlil, že na jeho obraze ještě chybí dvě hlavy. První byla hlava Krista. Nechtěl hledat pozemský model, ale zároveň nevěřil, že by jeho vlastní představivost dokázala vystihnout tvář vtěleného Boha. Druhou hlavou, nad níž přemýšlel, byla hlava Jidáše.
Jedná se o slavný obraz Poslední večeře, na kterém je Ježíš se svými dvanácti učedníky. Jak byste namalovali Ježíše vy? Usmíval by se? Byl by půvabný a vznešený? Nebo by měl ustaraný, vážný výraz?
Bylo to jeho poslední setkání s učedníky. Ti se právě hádali o to, kdo z nich je nejvýznamnější, když Ježíš náhle vstal a začal jim umývat nohy. V té době bylo zvykem se před jídlem umýt. Prach a špína, které se přinesly zvenku, neměly u stolu co dělat. Ale byl to Ježíš, Mistr, kdo se k tomu snížil! „Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat“ (Jan 13,13.14). Ježíš, Syn Boží, přišel na svět, aby sloužil.
Představuji si, jak najednou celá místnost ztichla. Učedníci byli zahanbeni. Všichni pochopili, co tím Ježíš chce říct. Ale on pokračoval. Nešlo mu jen o napomenutí učedníků, ale o něco mnohem důležitějšího: „Já jsem chléb života,“ řekl. „Kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit“ (Jan 6,35). Umytím nohou učedníkům Ježíš jasně ukázal, že nepřišel na zem, aby si nechal lidmi sloužit.
Přišel, aby je očistil a zachránil. Když se znovu posadil ke stolu a začal lámat chléb, řekl slova, která si křesťané připomínají dodnes: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku“ (1. Korintským 11,24).
Poté vzal kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku“ (1. Korintským 11,25). Ježíš při této večeři naznačil svou smrt. Jen o několik hodin později ho zajali a odsoudili.
Když dnes slavíme večeři Páně, hlásáme Ježíšovu smrt, ale ještě více jeho vzkříšení – jeho vítězství nad smrtí. Večeře Páně přitom není mystickým obřadem; je spíše jako výročí, jako pravidelná připomínka Ježíšovy nabídky. Připomínáme si, že je náš Mistr a Pán, který se pro naše spasení neštítí vykonávat práci služebníka. Také my se nemáme štítit sloužit jeden druhému.
Službou druhým vyjadřujeme vděčnost za to, co Ježíš udělal pro nás. Tam, kde jsme ochotni pomáhat druhým bez ohledu na vlastní prestiž, následujeme Ježíšův příklad a přiznáváme se k němu jako ke svému Pánu a Učiteli. Sám Ježíš to vystihl takto: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13,35). Jaký to člověk, který se ponížil až k smrti na kříži! Jaký to Bůh, který ve svém ponížení nemá na mysli nic jiného než záchranu svého stvoření!
Ježíš chce, abychom si stále připomínali jeho nabídku, že ten, kdo v něj věří a nechá se jím zachránit, bude zachráněn. Tato nabídka platí i dnes. Když slavíme večeři Páně, uvědomujeme si, kde se nás drží špína a nečistota. Všechnu svou pýchu, sobectví, urážlivé myšlenky o druhých – to vše můžeme předložit Ježíši, aby to smyl. Večeře Páně, kterou Ježíš zavedl, je pro nás povzbuzením, abychom se chytili jeho ruky. Přijali jeho záchranu. Uznali, že zemřel za nás.
Leonardo da Vinci dokončil obraz Poslední večeře až po pěti letech. Jak bych asi namaloval Ježíše já? To si budu muset ještě promyslet. Ale těším se na chvíli, kdy se Ježíš vrátí, a já budu moci vidět jeho pravou tvář.
Biblické texty k dalšímu studiu:
Matouš 26,17–30; Marek 12,12–26; Lukáš 22,7–27; Jan 6,48–63; 13,1–17; 1. Korintským 10,16.17; 11,23–30; Zjevení 3,20
